Přání nejen vánoční.....

Vážení přátelé, kamarádi a všichni lidé dobré vůle.

  Blíží se den, kdy si lidé navzájem přejí zdraví, pohodu, klid, mír a štěstí ..... Ano, je to krásné :-) Já však nemám v úmyslu se zaměřit jen na tento den, či krátké období, ale mám vnitřní potřebu popřát všem lidem dobré vůle něco jiného. Něco, co jsem ucítil v sobě samém, je pro mě uzdravující a přinášející neustálý pocit vnitřního klidu, pohody, štěstí a fyzického zdraví. 

   Mám vnitřní potřebu všem lidem popřát to, aby měli tu čest a sílu se podívat sami do svých niter a zjistit, kdo vlastně jsou i přes to, že vím z vlastní zkušenosti, že to není někdy pohled příjemný. Aby se lidé pozastavovali nejen v období svátečních dní, ale vždy, kdy to ucítí. Je přece nádherné se ohlédnout okolo sebe s možností vnímat sebe sama a tu krásu okolo, kterou velmi často přehlížíme, ať už z jakýchkoliv důvodů. Velmi bych přál všem lidem, aby našli v sobě tu sílu, kterou vládnou a přestali se spoléhat na politiky a celý tento zhoubný systém. Na nadpřirozené jevy, zaručené léčitelské schopnosti ostatních, na rady a postupy, jak být zdraví a šťastní .....

  Není žádné nadpřirozeno a není žádný zaručený postup, jak být na základě vnějšího jevu šťastný a zdravý. Vše, co se děje v nás i okolo nás, a co sami vnímáme je naprosto přirozené. Jsme toho neoddělitelnou součástí! To, co potřebujeme ke zdraví a štěstí máme v sobě samých a je jen jediný způsob, jak toho dosáhneme. Když pohlédneme do svých niter a poznáme sami sebe, smíříme se s tím, kdo jsme a začneme žít sami v sobě. Naučíme se milovat sami sebe takoví, jací jsme a poznáme svou opravdovou hodnotu. Svou sebe-hodnotu podporovanou sebe-láskou. Potom není nutné nikomu nic dokazovat, dávat a přát, jelikož jenom tím, že budeme, jsme ten největší dar, který ostatním můžete poskytnout.

Přeji Vám, abyste se dokázali spolehnout primárně sami na sebe a svůj přirozený instinkt a svou intuici, která Vás vždy povede zrovna tam, kde máte být a nikdy Vás nemůže zklamat.

Petr Kvasnička (Silný Bobr)

  

TO BY BYLO, KDYBY BYLO .....

Velmi častým jevem je to, že projevujeme ve hmotě nikoliv našeho Ducha, ale hlavně naše emoce. Poté se dějí věci, které sami nedokážeme pořádně zpracovat a lítáme v tom :-)

To by bylo, dokázat každý sám jít za oponu nevědomí a vědomě číst z Vesmírného Vědomí. Být kontinuálně Vědomím samým a přitom stát nohama na Zemi. Nenechat se vláčet a ovládat emocemi, oprostit se od nich a cítit sám sebe, nikoliv pořád vzývat kohokoliv jiného, aby nás za tu oponu nevědomí nějak dostal :-)

VŠE SE TOČÍ POŘÁD DOKOLA, NEŽ.....

Vše se u každého z nás točí pořád dokola do té doby, než hluboko v sobě ucítíme (po-rozumíme) principu pohybu ve Vesmíru a principu neustálé změny a vývoje. Možná není potřeba toliko vědět, jako cítit. Nikoliv ROZUMĚT, ale PO-ROZUMĚT, jelikož náš ROZ-UM je pro tyto účely příliš omezený. Cítím, že vše je pořád jen o nás samých. Můžeme se snažit přát si pro sebe i ostatní vše nejlepší, celosvětový mír, hojnost, nápravu věcí veřejných, zachraňovat vše, co vidíme, že umírá ..... Opravdu dávat ostatním však můžeme jen to, co sami máme. Samozřejmě můžeme lidem okolo nás koupit flašku vína a předat ji, protože ji v tu chvíli máme :D Ale, pokud jsme sami v sobě plni Života. Pokud jsme sami v sobě šťastní a smířeni s tím, co jest. Pokud sami sebe bezpodmínečně milujeme. Pokud jsme prosyceni vnitřním klidem. Pokud máme a známe svou sebe-hodnotu, můžeme jen tím, že jsme, toto přirozeně předávat ostatním, jakožto nejkrásnější dar darů. Potom k předání toho nejlepšího, co můžeme ostatním darovat není třeba ani věcí, ani slov. Ani přesvědčování o tom, že to, co dáváme je to nejlepší, co dát můžeme. Ani vysíláním přání, ani velkými a obecně viditelnými činy. Naše činy nám ve svém důsledku vlastně vůbec nepatří. Přesto je velmi důležité v této fyzické hmotě, kde jsme inkarnováni činit, abychom se mohli stát celistvými a sami sebou.

A to právě proto, abychom se naučili přijímat smíření s tím, co jest. Naučili se sami sebe bezpodmínečně milovat, cítit svou sebe-hodnotu a být na základech toho všeho prosyceni vnitřním klidem.

Blíží se Vánoce, doba hojnosti a obdarovávání bližních. Jaký dar darů předáváme každý z nás ostatním?

Co já to vlastně dělám?

  Už je to velmi dlouho, kdy jsem skoro 20 let v roli podnikatele žil na tomto Světě a měl jsem před sebou vydlážděnou cestu z domněnek a tehdy pro mě velmi důležitých snů o tom, kam pojedu na dovolenou, co koupím sobě, své rodině a přátelům, abych mohl být šťastný.  Jakým autem chci jezdit a jak bude můj život vypadat den po dni, a rok po roce ........ Když se na to nyní podívám z nynějšího úhlu pohledu, měl jsem kdysi svůj krásný životní harmonogram založený na dogmatech a grafech, něco jako ve filmu "Jak básníci přicházejí o iluze" :-) No, a o ty iluze jsem naštěstí velmi rychle přišel.

  

  Vesmír mě delší čas s láskou a jemností naznačoval, že tato cesta není pro mě, ale já jsem v tu dobu ještě neuměl číst, vnímat a vidět znamení, které mě ve své dobrotě poskytuje. Měl jsem úplně jinou představu o tom, co si zde na Zemi chci prožít a kudy moje kroky povedou. I proto jsem v době, kdy jsem šel "hot" a Vesmír mě vedl "čehý" vše prožíval s velikou vnitřní bolestí a otázkami. Proč já? Proč já musím toliko trpět a proč právě mě se nedaří? A vždy, když jsem se takto "hloupě" zeptal, vše šlo ještě hlouběji a hlouběji do mého nitra a proměňovalo se v bolest duše a nemoci těla. 

  Z toho zlého snu jsem se naštěstí za zajímavých okolností mého výletu do jiných dimenzí probudil.  Ještě před tím jsem si však sedl a napsal společně s manželkou e-book, kde jsme se snažili společně alespoň trochu slovy popsat to, co se u nás a hlavně v nás dělo.

  Dnes už vím, že čím víc vím, tím více vím, že nic nevím. Přesto už vím, že vše, co se mi v životě kdy stalo je naprostým požehnáním, které mě (nám) bylo sesláno. Byla k tomu však docela dlouhá cesta, která začala přečtením jedné knihy. V tu dobu jsem s nechutí a nezájmem četl jen novinky ve vyhláškách a účetních zákonech, abych mohl dobře a poctivě podnikat, ale tuto knihu, kterou jsem si naprostou "náhodou" půjčil v městské knihovně s názvem "NÁVRAT K LÉČIVÉ ENERGII - Uzdravte druhé, uzdravte sebe" jsem četl bez přestávky celou noc do posledního písmenka. 

  

  Potom, co jsem tuto knihu dočetl jsem si sám sobě připadal jiný. Trochu jako blázen, který se snaží cítit a pohrávat si s energií, kterou nevidí. Samozřejmě jsem to dělal v tu dobu tajně, aby mě při tom nikdo neviděl a nedoporučil mě dlouhodobý pobyt na lůžkovém oddělení v Bohnicích, což by mé tehdejší nezvládnuté ego určitě nedalo :-) Dodnes si však s energií pohrávám, cítím ji a dokonce už několik posledních let i veřejně o tom, co cítím před lidmi mluvím a ukazuji jim, co taková energii může každému z nás dát. Jak nám může pomoci poznat více a hlouběji sami sebe a zažívat pocity hluboké úlevy a jednoty.

Co já to vlastně dělám?

Mnozí se mě ptají, co to vlastně děláš? Co to je za energii, kterou cítíš? Ty dokážeš léčit? Už si někoho vyléčil? Jakou používáš metodu? Máš na to nějaký papír, nebo certifikát, že to opravdu děláš a umíš? 

  Takovýchto dotazů jsem už měl určitě ke stovce a já na ně vlastně pořád neumím odpovědět. Odpovědět tak, abych uspokojil tazatele, kteří potřebují vše zařadit do nějaké, lidmi definované a pojmenované krabičky. Třeba s názvem reiky, nebo reconnection, kvantový dotek a stovky dalších lidmi definovaných termínů, které tímto nikterak neznevažuji a plně je ctím, jako prostředek k proměně sebe samých. Jen nemám tu osobní potřebu vše dávat do krabiček s nálepkou a jménem.

  Prostě si hraji s energií, kterou se nesnažím nikterak definovat a pojmenovat. Hraji si s ní jak formou přímého dotyku, tak bezdotykově, přesně tak, jak to v daný okamžik cítím. Doprovázím své pocity a vjemy pohybem rukou a někdy vše ještě velmi strohým a jedno-duchým slovem, které mě přijde nevědě odkud. Tomu všemu velmi často pomáhám projít skrze sebe i ostatní zvukem a vibrací Šamanského bubnu, který mě přišel před několika lety do ruky a hle. Bez jakéhokoliv učení jsem držel v ruce nikoliv buben na hraní, ale kus sebe. Kus ostatních, kus Vesmíru i kus Země. 

Takže pro všechny, co se chtějí zeptat na otázku, "co to vlastně děláš?", pořád neznám odpověď a ani ji nehledám. Dělám to, co cítím, to co vnímám, to co považuji za naprosto přirozené a nenásilné. Dělám to, co žiji a žiji to, co dělám a jsem velmi naplněn, pokud to pomáhá mě samotnému, mé rodině, přátelům a lidem okolo nás lépe procházet zkouškami v této fyzické realitě s uvědoměním, čím procházíme a kam naše cesta vede.

AVOKÁDOVÉ PRALINKY

Tak jsem tu zpět s trochou "do mlýna". :)

Onehdy jsem našla recept na avokádové kuličky, muchlané v ruce, obalené v kokosu či ořechách...a proto, že s recepty z avokáda jsem si dávala dlouho na čas, vyzkoušela jsem ho.
Mno..trochu nešťastné žmoulání kuliček v ruce, všechno umouněné od kakaa...rozhodla jsem se vyzkoušet to trochu jinak. Čistší práce, rychlejší a na oko hezčí výsledek s tím rozdílem, že v původním receptu byly kuličky nepečené čili RAW.
Já jsem se rozhodla, i kvůli trvanlivosti, dát pralinky "sušit" do trouby.
A zde je výsledek. Řeknu vám, stojí za to. :)
Recept je jednoduchý a je na vás, zda chcete RAW a hned kuličky sníte, anebo potřebujete, aby vám pár dnů vydržely:
Na 1 zralé avokádo 200g kvalitní čokolády.
Avokádo oloupeme, zbaváme pecky a rozemeleme v mixeru. Přidáme 200g rozpuštěné a lehce zchladlé čokolády a opět spojíme mixováním.
RAW:
hmotu dáme vytuhnout do lednice a poté tvoříme kuličky, které obalíme v kokosu nebo mletých ořechách.
PEČENÉ:
Hmotou po umixování naplníme zdobičku a do papírových košíčků tvoříme "pusinky". Pečeme cca 15 minut při 150-160 stupních (horkovzdušná trouba)

Můj tip: Vyzkoušeno v podobě RAW i z bílé čokolády. Kuličky byly trošinku nazelenalé...ale také moc dobré..:)

... a zase jsme v pohybu

Léto 2016 končí a my se dáváme opět do pohybu. Kdo nás již zná, není to pro něho nic neobvyklého, jakož i pro nás :-)

Táhne nás to na základě našich osobních zkušeností více a více směrem ke službám po celé ČR v oblasti zdravého stravování a k dalším aktivitám v oblasti hudební produkce. Jakož je ozdravné osobní vybubnování šamanskými bubny, zpěv, tanec, ale ve spolupráci s našimi dalšími přáteli i k zábavnému Spontánnímu bubnování .......

.... a vlastně k jakékoliv další zajímavé krátkodobé, či dlouhodobé práci a spolupráci v oblasti alternativního způsobu života. Od poloviny října 2016 jsme pro naše přátelé, kamarády ale i neznáme schopni zajišťovat na různých malých i větších srazech, akcích, ozdravných pobytech či rituálech: 1) Zabezpečení zdravého a vyváženého stravování účastníků různých akcí od snídaní po večeře - makrobiotika, vegetarián, vegan, raw 2) Osobní i skupinové terapeutické ozdravné a uvolňovací probubnovávání šamanskými bubny doplněné dalšími energetickými uvolňovacími technikami pro zbavení se strachů a stresů doprovázející životy mnohých lidí dnešní společnosti 3) Uvolňovací hudební akce formou pořádání zábavného, Spontánního bubnování, aktivně pro cca 20-40 lidí, pasivně bubenické vystoupení pro více účastníků s možností jejich zapojení formou tance ..... Pokud budete kdokoliv potřebovat jakékoliv z těchto služeb, rádi se aktivně zapojíme do akcí a spolupráce s Vámi, Vašimi přáteli a spolupracovníky.

Kdo z Vás nás osobně zná, budeme velmi rádi za Vaše milé recenzní vyjádření požitků a prožitků aktivovaných naším vědomím, či nevědomím konáním.

Pokud má někdo zážitky, které mu byly nepříjemné, nechejte si je prosím jen pro sebe :-)

Petr a Ewa

KDYŽ BUDETE MÍT ŠTĚSTÍ.....

"Když budete mít štěstí, zůstanete sami. Docela sami, vedle vás nebude nikdo a opírat se budete muset jen o zem a sami o sebe.

Když budete mít štěstí a přijde správná chvíle, život vás udeří, aby vás rozbil jako ořech a dostal ven jádro.

Když budete mít štěstí a bude to ta správná chvíle, budete mít bolest. Takovou bolest, že z ní málem zemřete. A pak vám pomůže vnitřně se přerodit.

Když budete mít štěstí, budete plakat. Budou to slzy, které nebude možné nijak zastavit. A s nimi přijde vysvobození a pak i skutečný život.

Když budete mít štěstí, budete pro druhé snadno zranitelní. A nedokážete to skrývat. Tehdy pochopíte, kdo je s vámi a kdo ne.

Budete-li mít štěstí, nebudete znát odpovědi na otázky. Tehdy se budete muset domýšlet sami.

Budete-li mít štěstí, zklamete se v lidech a idejích. A až to všechno přežijete, uvidíte skutečný svět.

Budete-li mít štěstí a bude to ten správný čas, nebudete se mít koho zeptat na radu. Vůbec nikoho. Budete muset najít svůj vlastní vnitřní kompas.

Budete-li mít štěstí a bude to ten správný čas, budete se cítit nesnesitelně. Tak nesnesitelně, že s tím budete muset něco udělat; nebo se nevzpírat a nechat svět, aby s vámi něco udělal sám.

Budete-li mít štěstí, utrpíte ztráty, budete podvedeni, zrazeni a téměř zničeni. A ono „téměř“ zanechá na vaší tváři vrásky moudrosti. Zkušenost vám zůstane na celý život.

Jestliže budete mít štěstí, nebudete mít žádné peníze. A budete muset navázat vztahy s lidmi, jimž dříve stačilo pouze zaplatit.

Jestliže budete mít štěstí, budete mít peněz velice mnoho a dosáhnete hlubin zoufalství až se rozptýlí iluze, že štěstí je právě v nich.

Jestliže budete mít štěstí, zdaleka ne všichni vás budou milovat. Budete si muset vytvořit svůj vnitřní hodnotový systém. Pak touha zalíbit se všem vám přestane svírat hrdlo.

Jestliže budete mít štěstí, někdo blízký se od vás odvrátí. Tehdy poznáte cenu šťastných chvil.

Když budete mít štěstí, dokážete to všechno vydržet. A najít způsob, jak sami sebe změnit. 

Vyzkoušíte tu vnitřní alchymii, která z bolesti tvoří krásu. Ze zloby smíření. Ze strachu činy. A z radosti strhující příklad. Vinu a stud vymetá z duše jako se vymetá staré smetí. A jizvy proměňuje v brány.

Když budete mít štěstí a bude to ten správný čas…"

A.Datešidze

KŘEHKÉ SVAČINOVÉ LÍVANCE BEZ CUKRU

Ahoj mlsalové. :)
Kdo z nás by alespoň občas neměl chuť dát si něco sladkého? Zahřešit si, vychutnat si ten pocit sladkého na jazyku...člověk by to ani nemusel polknout, hlavně, aby tu chuť cítil v ústech. ;-)
Ono je to proto, že i naše sliznice rychle vstřebávají látky z potravy - cukr asi nejrychleji, sama jsem se o tom přesvědčila v obdobích mého sportování. Omezení stravy, v níž jsem nesměla mít dva až tři měsíce jednoduchý cukr, jsem si užívala osm let - v té době jsem se naučila "čarovat" a malinko ošidit ten mozek, který na cukr samozřejmě "jede". Pak, když jsem si vzala KONEČNĚ první lžičku marmelády...svět se se mnou zhoupl a pár minut jsem byla opravdu "vyřazená z provozu".
Přemýšlím, čím to asi je. Je cukr opravdu takový jed? Je to opravdu tak, že nám na jednu stranu pomáhá fungovat a na stranu druhou nás otravuje??
Přátelé...je to oříšek, umět se ho vzdát. Nejen nesladit kávu nebo čaj, ale učit se jinak vařit, péct, nejíst ovoce...před časem jsem četla článek, jak se jedna rodina rozhodla vyřadit jednoduchý cukr ze své stravy úplně. Pomyslela jsem si, že ty děti jsou chudáci, ale paní psala, že to, že se o tom poradili jako rodina a učinili tohle rozhodnutí společně, vzájemně se dovedli podpořit a uměli si požitky nahradit zdravější variantou, děti to nakonec "dávaly" nejlíp a došlo u všech nich k tomu, že jejich tělo se naučilo štěpit složité cukry (sacharidy, škroby) na ty jednoduché, přičemž odvedlo pořádnou práci....takže mozek i orgány "jedoucí" na cukr dostaly to své a navíc se jim všem podstatně zrychlil metabolismus. Výsledky byly i takového rázu, že rodina byla zdravá jak řípa, nikdo nezamarodil, měli daleko víc energie na celý den, nakonec..víc jim to i myslelo!! :)

Tak se pojďme podívat, jak bychom mohli tak trochu zamlsat zdravěji, pochutnat si a ještě se dobře nasytit. :)

Budeme potřebovat:

ovesné vločky, jemně mleté
vejce
pšeničný sirup
banán
jáhelnou mouku
špetku kokosu nebo kokosového mléka (nemusí být nutně)
jedlou sodu, kapku citronové šťávy a špetičku soli.

Já, abych zvedla výživnou hodnotu, přidala jsem odměrku kokosového proteinového prášku s postupným uvolňováním bílkovin bez cukru, ale to když vynecháte, nic se nestane. ;-)

S množstvím je to tak, že není přesně dané, já jsem si namočila večer předem asi tak 100g ovesných vloček, druhý den do nich přidala vejce, nastrouhala 1 banán, přidala jsem 2 vrch. lžičky pšeničného sirupu, odměrku proteinu a jáhelnou moukou jsem doupravila konzistenci na lívance. Jako kypřidlo jsem použila trošku sody a všechno dochutila špetičkou soli a kapkou citronové šťávy.
Pekla jsem na teflonové pánvičce potřené olejem, velmi na sporo, na sklokeramice stupeň 3.
Nezapomeňte neustále hlídat, protože těsto se rádo rychle připálí, když se vám moje lívance budou zdát moc tmavé, pečte ještě mírněji, protože jinak by se vám nepropekly a trhaly by se.

Jsou křehoučké. Můžete si je máznout domácím džemem, poklást ovocem, posypat kokosovým cukrem...fantazii se meze nekladou. Dobrou chuť! :)

P.S. Pšeničný sirup koupíte v obchodech se zdravou výživou nebo v e-shopu, proteinový prášek s jakoukoli příchutí a dobou uvolňování seženete v obchodech pro sportovce nebo e-shopech s tímto sortimentem.

Vaše Seraphimka. :)

Je třeba se naučit čelit tomu, že jste jiní...

Ahoj, tak jsem zase tady.
Určitě jste si všimli, že když se snažíte změnit myšlení, dějou se okolo vás věci!
V podstatě v jednom momentu zjistíte, že nerozumíte "řeči kmene" lidí, kteří byli ještě včera běžnou součástí vašich životů. Ale co víc - oni nerozumějí řeči toho vašeho kmene! "Co je tu divně?", začnete se ptát. Nejdřív sebe. Pak těch ostatních, ale dál vám nikdo nerozumí, natož aby dovedl na vaší otázku odpovědět. U těch výřečnějších se dočkáte odpovědi, že "to divné" jste tu vlastně vy. Co s tím??
Být "jiný" se tu odedávna "nenosilo". Být jiný znamená být divný. Podivínský, přitroublý, neduchapřítomný, nezodpovědný, labilní, lhostejný....přídavných jmen bychom našli dost. Být jiný ale především znamená často být najednou v jedné chvíli sám. Nerozumí vám přátelé, kamarádi, kolegové...dokonce občas i vaše rodina. Snažíte se vysvětlovat a obhajovat se, ale tím se jen zaplétáte do sítě dalšího nepochopení. Nevím proč, ale připomíná se mi neslavná doba, kdy (nejen) ženy často končily na hranici za svou jinakost, za to, že pomáhaly druhým. Světem v té době obcházel strach a nezřídka udavačem i soudcem byla blízká osoba.
V jednom je to dnes podobné - to, co je bariérou mezi "jinými" lidmi a těmi "normálními" je opět STRACH. Strach z jinakosti a tím pramenícího možného oddělení od dosavadních životů a lidí v nich. Takže i když někdo třeba někde uvnitř tuší, že vlastně vůbec nemluvíte z cesty a jeho samotného vaše změna oslovuje, dá často přednost starým vzorcům. Ze strachu, že kdyby byl jako vy...bude stejně nepochopen a sám, jako vy. Buďte na to připraveni.
Takoví vůbec netuší, jak moc se s vaší změnou myšlenkových vzorců zvětšil obzor vašeho vidění a chápání věcí kolem. Nevidí, jak se čistí vaše nitro od staré špíny, jak vám začínají růst křídla. :)
Asi se zpočátku nevyhnete konfrontacím nebo až slovním útokům. Nevyhnete se otázkám typu: "A nebylo to předtím lepší? Není to škoda?" a větám "Když budeš zase normální, budeme se s tebou dál bavit"
Často takhle mluví vaše vlastní rodina, vaši rodiče nebo vaše děti. A to obzvlášť bolí, protože byste čekali od nejbližších lidí více pochopení....nečekejte nic. Jen tak nebudete zaskočeni. Trvejte si vlídně na svém, ukažte, že být jiný není postižení.
Jak už jsem psala v jiném dílu, krach vás navždy změní. Buď vás zlomí anebo vás probudí.
Když jsem jednou v životě procházela depresí, jediné, co jsem se snažila mít v hlavě pořád bylo, že to jednou přestane, že to jednou skončí. Stejně tak je fajn mít v hlavě, že jednou to nepochopení skončí, nemůže to trvat do nekonečna. Jednou se těm lidem zasteskne, protože jim prostě bude chybět váš smích, vaše pohlazení, váš pohled plný lásky a pochopení. A to vše, I KDYŽ  jste jiní. Uvidí vás ne jako podnikatele, který přišel o firmu, ne jako sportovce, který se po pár medailích rozhodl, že se dál nebude ničit pro pár rozhodčích, neuvidí vás jako rodiče, který stavěl mantinely (protože to jinak sám neuměl). Všechny přívlastky, všechna přídavná jména zmizí a zůstane základ, jakým jste člověkem. Člověkem, který vlastně nikdy není sám, protože to podstatné si nosí v sobě a všude s sebou, ať už se rozhodl žít nomádským způsobem života, nebo bydlí v dřevěné chaloupce a pěstuje si bylinky. Nosíte si v sobě tu Lásku, a ten každovečerní pocit, že jste dnes udělali někomu radost, že jste dnes někomu pomohli a že když dovedete cítit tu náklonnost..je vlastně všechno v pořádku.
Nezlobte se na ty lidi, kteří vám nerozumí...stejně jako vy, i oni musejí šlapat tu vlastní cestu a třeba pro ně taky někdy není snadná. Když se setkáte s nepochopením, buďte i přesto pořád slušní a pokud možno vlídní. Když se lidé kolem vás porozhlédnou, pochopí, že vy už nebojujete. Že jen jdete a JSTE. A jít a být příkladem je ten nejlepší způsob, jak ukázat druhým, že být jiný není prohra. Je to cenná deviza. Pro vás i pro ně. :)

P.S. Nebojte se změnit své myšlení. Nejste sami. Jinakých lidí je určitě  kolem vás spousta, třebaže je zatím nevidíte. A možná jsou stejně osamělí, jako vy. Vesmírný zákon Přitažlivosti vám je ale do cesty přivede, mějte oči a srdce dokořán. Začnete je potkávat, pak se setkávat, povídat si...stejné prostě přitáhne stejné, na to se spolehněte. Pustíte-li je do svých životů, najdete znovu kamarády a přátele. A věřte, že budou lepší, než řada těch starých. ;-)

Vaše Seraphimka :)

OVOCNÝ KOLÁČ SE ZDRAVÝM ŽELÉ

ZDRAVÝ ŠKROB? KUZU!

Kuzu je škrob z hlíz keře. Keře, který svého času doslova zaplevelil některé oblasti v Americe.
Má několik výhod, například se podílí na tvorbě serotoninu a proto se běžně používá k tlumení abstinenčních příznaků na odvykacích klinikách ve světě. ( samo, u nás si na to asi ještě, pod řádně chemickou medikací, počkáme).
Používala jsem ho i jako detoxikační prostředek, když jsem skončila závodní sezónu. Ráno na lačno jsem si dala sklenici vody s brusinkovou šťávou a lžící kuzu. Skvělá nálada a energie mne provázela po celý den. ;-)
Dnes si ale ukážeme, jak jej použít například v kuchyni. Nejen, že s ním jde zahušťovat omáčky a nakládat v něm čínu. Jde z něj uvařit skvělé, lehce stravitelné a zdravé želé na koláče a ovocné dezerty.
Recept na ovocný koláč se želé je tady! :-)

Budeme potřebovat:
1 hrnek polohrubé mouky
1/2 hrnku pohankové mouky
1/2 hrnku kukuřičné hladké mouky
3/4 hrnku Panely (sušená třtinová šťáva)
2 lžíce sušeného sojového mléka Zajíc
1 vejce
1 prdopeč
Lžíci kakaa
1 a kousek hrnku vody
3/4 hrnku oleje
Pár broskví z kompotu, na želé i šťávu,
Tvaroh na strouhání

Ingredience na těsto smícháme, vylejeme do vymazaného a vysypaného pekáče, podrobíme tvarohem a poklademe pokrájenými broskvemi. Dáme upéct na 150 stupňnů.
V kastrolku smícháme šťávu z broskvového kompotu s vodou na 0,5 litru, přidáme špetku vanilkového cukru a citronové šťávy. Vsypeme 2 více navršené polévkové lžíce kuzu a dáme mírně zahřívat. Pomalu uvaříme želé a vychladlou buchtu polejeme. Dáme vychladit a hurá!
Výtečná buchta je na světě! :-)
Ochutnejte... ;-)

Můj tip: kuzu koupíte v prodejnách se zdravou výživou i na internetu.

Vaše Seraphimka :-)

Musíš přijít i o poslední "spoďáry"..

… mé občanské jméno je vlastně Lenka...

Na své jméno jsem nebyla od malička nikterak hrdá, snad jen čert ví, proč. Dověděla jsem se, že než jsem se narodila, o tom, jak se budu jmenovat, se v rodině vedly rozsáhlé diskuse - babička chtěla, abych byla Petra. Starší bráška chtěl Ivanku, někdo snad chtěl i Moniku...ale z porodnice domů přijela Lenka, jestli o tom nakonec rozhodl tatínek nebo maminka...nevím. Už jako malá jsem se nerada někomu představovala, vyslovit odpověď na otázku dospělých "Jak se jmenuješ, holčičko?" bych byla nejraději odpověděla, že se nejmenuju vůbec nikdo. Proč? Kdo ví…

Nebyla jsem asi úplně vzorné dítě, prý než jsem se naučila chodit, byla jsem ta nejhodnější holčička, pak se ze mne stal element, který všude lezl, všechno chtěl osahat, všechno ho zajímalo, jak to je a funguje a tak když už jsem pochopila, že doma si nesmím hrát se zlacenými skleničkami z rodinné sklárny na Moravě na restauraci, že nesmím stříhat brčka na malinké válečky a hrát si s nimi na obchod, a že musím jíst ředkvičky a špenát...ztratila jsem iluze o svobodě doma a hledala jsem to "něco" pro mne venku.  Lezla jsem na ploty, pak i na stromy v okolí a hleděla do dáli dlouhé hodiny, chodila se koupat do pískovcového jezera, kam byl vstup zakázán...ale musím říct, že jsem asi jako "slušné děvče" pro okolí působila, protože na pozdějším srazu třídy ze základky mne Martin Sýkora nazval nedostupnou a šprtem, což mne i po 30ti letech pobouřilo                i rozesmálo a ve snaze mu osvětlit, kdo vlastně jsem a vždycky jsem byla, jsme strávili celý večer v zábavném dialogu.

Zkrátka a dobře - už od dětství jsem cítila, že se tu všechno tváří nějak jinak, než to ve skutečnosti je. Jako rodina jsme nebyli úplně chudí, ale ani úplně bohatí, takže já, jako "Husákovo dítě", jsem chodila od pěti let do LŠU na klavír, pak i na zobcovou flétnu        a ve škole jsem, i přes drobné (tehdy drobné!) prohřešky byla sice za rebela v sukni,      leč prospěla jsem natolik, že jsem se hlásila na školu, po které ze mne měla být milující   a trpělivá učitelka v mateřské škole.

To, že systém nám určuje, co a jak smíme dělat, jsem pochopila už na střední.

 V té době mne postihla velká osobní ztráta blízkého člověka a já ztratila iluze i o nesmrtelnosti…začala jsem uvažovat, co je tedy smyslem žití, když nevíme, kdy budeme muset odejít....

Jako „správná“ mladá žena jsem se brzy po maturitě vdala a měla děti, dva syny. V manželství pro mne ale nebylo místo, protože jsem stále "vyčnívala z řady" svými postoji, tím, k čemu jsem přirozeně tíhla, stále hledajíc smysl toho všeho.

Sama se syny jsem tedy přesídlila do nového domova, kde Vesmír s konečnou platností "rozhodl", co se mnou, když tolik a úporně tluču na "ty" dveře.

Co mi v životě vždycky šlo dobře, nebo jsem prostě dostala ten dar, bylo předávání zkušeností a informací. Tím jsem pochopila, že můj původní nápad BÝT UČITELEM byl v pořádku. Jen nějak..."jinak".

V novém domově jsem nejprve pracovala se seniory a učili jsme se navzájem. Já je nové přístupy, cvičení, výrobu nejrůznějších věcí a oni mne...trpělivosti, ještě větší vstřícnosti, hlubokému soucítění, ale i smíření s tím, že jednoho dne člověk musí odejít.

Pak jsem se zase nechala vtáhnout systémem a jeho pastí "jistoty" a šla učit na základní školu. Ne však na dlouho.

Ze systémového školství jsem nadobro odešla v roce 2008. Bylo už pro mne neúnosné, jak to fungovalo. Celá moje vnitřní bytost volala po totální změně. Nechtěla jsem se už nechávat seřvat šéfem, kdykoli se mu zachtělo, nechtěla jsem se mučit u pásu ve fabrice a smět jen jednou za dvě hodiny na WC. Nechtěla jsem sedět na kase v supermarketu a nesmět se najíst, když mám hlad. Nechtěla jsem chodit do práce nemocná, když na "marodním" jsem dostala málo peněz na žití…!

Takže kolotoč zrychlil.

Věru...tehdy těžké období. V té době jsem měla ve výživě ještě mladšího syna, který se učil truhlářem. Bylo, jak bylo, den za dnem, spíš hodinu za hodinou. Dostávala jsem se do hluboké deprese.

Odešla jsem z práce a i přes mou úpornou snahu nalézt pro mne zaměstnání, kde bych se nedusila, nastaly potíže se splácením hypotéky na byt.

Ano, hledala jsem zaměstnání. Nalézala jsem ale jen příležitostné záskoky a takové ty „fleky“, kde, když už to člověka bavilo, bylo za to pramálo peněz. Učila jsem lidi správně cvičit, učila jsem ženy, jak správně jíst, při tom všem jsem učila sama sebe stále nové věci, možná ještě v naději, že mohu pracovat a plnit své závazky, platit dál hypotéku a konečně žít v klidu. Toto období trvalo 4 dlouhé roky. Mezitím se i mladší syn osamostatnil a já zůstala v zadluženém bytě sama. Určitě sami znáte, co se vám v takových chvílích honí hlavou. Co já si počnu? Co tomu řeknou lidi, až se to dozví? Co budu dělat dnes? A co teprve zítra? Budu mít na jídlo? Na nájem? Na splátky? Jak asi vypadám v očích svých synů???  U mých dveří párkrát zazvonili i vymahači dluhů…to už jsem přemýšlela, že snad všechno skončím a bude klid.

Jenže! To nebylo prostě „v plánu“. J

Nastal čas Učení se, že když dáváš, dostaneš, že když ztrácíš, nalézáš, že když se nebojíš, cesta tu je vždycky.

Dnes už vidím, že tu mega lekci jsem si vyprosila vlastně sama.

Vidím, že finanční, a vlastně takový ten „hmotný“ krach nevede do záhuby. To je jen iluze, kterou nás systém učí, abychom byli poslušní. Vede do svobody! Když nic nemám…nemůžou mi nic vzít. Kdosi řekl, VEZMI ČLOVĚKU VŠECHNO A PŘESTÁVÁŠ NAD NÍM MÍT VEŠKEROU MOC.

To, že na cestě k sobě samé a ke svobodě musím přijít pomyslně i o poslední spoďáry mi řekla jedna osůbka, která mi jen tak letmo prošla životem, Marta. Měla pravdu.

Dnes už vidím SMYSL toho všeho. Prahla jsem po svobodě, a tak ji mám. J

Vaše Seraphimka

P.S. pokračování příště. J